„…a nezapomeňte, že tady když pokyvujete hlavou z leva doprava, vyjadřujete souhlas, zatímco nahoru dolů je to NE,“ upozorňuji jako „znalec místních poměrů“ asi čtyřicetiletého Angličana, se kterým se potkávám v kanceláři na centrálním autobusovém nádraží v Sofii. Já potřebuji lístek do Plovdivu, kde mě čeká čtyřdenní seminář s tématy diskriminace, xenofobie a intolerance – zejména s balkánskou účastí. Sympatický muž, užívající si dovolenou, se na mé upozornění ohledně možného nedorozumění s místním obyvatelstvem podívá s výrazem, že „on už ví“.
    Společně čekáme asi hodinu a půl na vystavení jízdenky – nikam se nespěchá, autobus stejně dřív nejede, ve vytopené kanceláři je příjemně, paní prodávající nám nabízí čaj a sušenky a povzdechne si nad obtížností právě sledovaného anglického filmu z DVD. To zní přímo jako výzva pro britského turistu – hned se nabízí, že bude film pro paní tlumočit do „common language“, a s pomocí trochy mé češtiny paní jistě pochopí obsah. Nevím, o kolik lépe filmu porozuměla při naší snaze přiblížit jí obsah Drákuly. Hra ji však nesmírně bavila, stále se smála a kývala hlavou.

    Ruský chrám v SofiiAutobus ze Sofie byl trošku lepší třídy než ten, který mě předchozí den ráno vyzvedával na brněnské Zvonařce. Překvapivě měl i fungující klimatizaci a toaletu, která tak zásadně na trase Brno-Sofie chyběla, stejně jako pohodlí v přeplněném autobuse – naštěstí to vše vyvažovala dobrá nálada spolucestujících převážně bulharské a srbské národnosti. I čekání na maďarsko-srbských hranicích brali všichni statečně, žádné otrávené pohledy – ty by nás taky mohly stát další hodiny čekání.
    Chrám Alexanda Něvského v SofiiCesta ze Sofie do Plovdivu – druhého největšího města Bulharska – trvá asi dvě hodiny, nebo taky čtyři… „jak kdy, někdy se autobus trochu opozdí,“ stihne mi říct veselá paní „Drákulová“.

    Stevard si bere jízdenku a ptá se – kam? „Burgas?“
    „Ne, ne, Plovdiv,“ usmívám se na něj a on zvedne palec levé ruky, jako že rozumí. Cesta probíhá klidně, až mi připadá divné, že se nic neděje. Po asi hodině a půl dorážíme do města, které se nápadně podobá ostravské čtvrti Vítkovice – komíny, průmysl, šedé paneláky… takhle nevypadá to „opravdu hezké město“, jak mi ho na jedné konferenci vylíčila spolubydlící Bulharka. Pro jistotu se však ještě obracím na mladíka s dotazem: Etnografické muzeum v Plovdivu - jeden z typických domů z doby národního obrození„To Plovdiv?“ Líně zakývá hlavou. Zleva doprava !!! Ojoj… sedím klidně dál, a po další skoro hodině se odvážím stevarda zeptat, kdy myslí, že bychom mohli dojet do Plovdivu. Podívá se na mě překvapeně. Myslím, že z celé věty zachytil jen „Plovdiv“. Gesty ukazujícími někam dozadu a přitom si ťukaje na hodinky mi dal jasně najevo, že Plovdiv bylo to „ostravské město“, které jsme minuli před hodinou, a klidně odešel na své místo do přední části autobusu.
    Zavřela jsem knihu a snažila se nemyslet na anglického známého z rána a moji lekci bulharské konverzace.

    Po dalších několika minutách jízdy, kdy na mě rychle dolehla únava čtyřiadvaceti hodin cestování a nacvičená formule „No risk, no fun“ přestala účinkovat, jsem se odvážila zajít za stevardem s dotazem, zda má nějaký nápad, jak situaci vyřešit. Po chvíli společné neverbální komunikace prokládané anglickými, českými, bulharskými, ruskými a kdoví ještě jakými slovy se objevila milá slečna s prostým dotazem, zda nepotřebujeme překlad.
    Jednou z nejzajímavějších památek Plovdivu je římské divadlo (2. stol.n.l.) z doby, kdy město pod názvem Trimontium bylo metropolí thrácké provicieAutobus mě vysadil někde na kraji dálnice u Motelu s instrukcemi, že stejná společnost pojede za 30 minut zpátky do Sofie, do Plovdivu nezajíždí, vysadí mě však v blízkosti, kde bude čekat taxi, které mě do města doveze. Vše je zařízeno a hrazeno společností. O mém případu je obeznámen i místní číšník, který v případě potřeby při příjezdu autobusu vyběhne a vše řidičům vysvětlí. Prý by jen bylo vhodné jít se dovnitř ukázat, personál je zvědavý, o koho se to jedná tentokrát smajlik
    Všechno dobře dopadlo. Autobus přijel, taxi čekalo, a po zjištění, že ve státní svátek městské autobusy nejezdí, mě řidič odvezl až do hotelu, pomohl s kufrem a paní recepční začal vyprávět, co jsem to zač.

    Bulharští organizátoři nás příjemně uvítali místním dobrým pitím a jídlem, atmosféra byla po celou dobu semináře velmi neformální a přátelská. Město se nakonec vylouplo v plné kráse a určitě stojí za shlédnutí.
    Při loučení na konci semináře jsem viděla starostlivé obličeje – a po návratu hromádku emailů se stejným dotazem: Jsi doma?

    Autor